Blázni.cz - dobrý kanál

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.

stáhnout MP3 (277MB)

S překvapením shledávám, jak jsem upovídaný
s překvapením shledávám, jak jsem zamlklý
s překvapením shledávám, jaká jsem citlivka
s překvapením shledávám, jak jsem neohrabaný
s překvapením shledávám, jak jsem důležitý
s překvapením shledávám, jaká jsem sralbotka.

Kdo jsem?

Kdepak
tuhle otázku jsem si přestal klást už před lety
a rozhodl se, že je prázdná
a tak
s překvapením shledávám, že mě vůbec překvapuje
že se nepoznávám.

(podle snu)

Starší neatraktivní policista a starší neatraktivní policistka sedí u stolku na balkóně našeho bytu. Na kulatém skleněném stolku jsou sklenice vody, za tím vším panorama z mrakodrapů.
„Za to všechno Vám může hrozit až 14 let vězení.“
„Ale to je absurdní!“

„Co se děje, miláčku?“ vloží se Buri
„Ale nic, prosím Tě, nesmysly.“
Nic na mě nemají. Snad jenom to, že jsem divnej.

„To mi chcete říct, že jsem se snažil poškodit řetězec Tesco tím, jak jsem procházel tam a zpátky posuvnými dveřmi? Jak asi? Jako že jim zvyšuju účet za elektřinu?“

„Ukaž mu to video“, otočí se policista na policistku, ta zvedne svůj chytrej. Na jeho displeji je dětské vajíčko. Něco jako Kinder Surprise, ale v jiných barvách. Nikdy jsem ho neviděl. Za ním žlutozelené naklíčované pozadí, nějaký productbox, celý to vypadá jako reklama.

„Co to má bejt?“ trochu přeženu reakci. Jsem na koni.
Kamera se pootočí. Z ohořelé díry, která zeje z boku vejce, vychází černá kočka a opouští obraz. To je vše.
A mnou projede mrazení.

„A to je jako co?“ opakuji, ale bojím se, že v mém hlase už poznají, že jsou na správné adrese. Nebo to jenom zkoušejí? To, co chtěl můj mozek vytěsnit, se teď skví před očima tak, že by to přečetla nejlacinější čtečka myšlenek: XHZ-R. Za chvíli to vydechnu nahlas a odvezou mě v obrněném vozidle.

Začalo to nevinně, příliš malými černými kočkami, pak příliš velkými černými kočkami, pak neviditelnými (černými?) kočkami, které jsem vodil do obchodních domů, kde mě zachytily kamery...
Jako poslední přišly kočky, které plní přání.

Teď se ulice New Yorku hroutí do sebe jako řeky a Američané se pokouší zachránit na lodích do Evropy...

Ego:

Pane Bože, díky, že jsi mi dal prožít třicet let tady na Zemi.

Pán Bůh:

Kdo si myslíš, že jsi? Nějakej můj obchodní partner? Někdo, komu jde dát třicet let, a dělej si s nima, co chceš?

Ego:

Pane, dal jsi mi všechno, za co jsem se kdy považoval.

Pán Bůh:

A komu jako?

Měl jsem na zahradě na kopci žebřinu a lezl jsem na ni s balónkem, na konci se pak dalo letět jen na balónku a nohama se přidržovat žebřiny.

Byl jsem dítě a byl přijatej jako pracovník centrálního řízení strategický počítačový hry, která tvořila svět.

Zajímali jsme se v dětství o slony a o lidi, kteří strčili hlavu do zadku slona. Jeden blázen vyhrál Velký závod Anglie s autem, na jehož kapotě seděl slon. Jestli měl hlavu v jeho zadku, nevím, ale viděl jsem záznam, jak všechny předjíždí, byl to frajer. Vyprávěl jsem to potom dítěti svých přátel ve vlaku. Holčičce bylo asi jedenáct a byla to dcera básnířky Andie Bech. Řekla, že podobný věci dělá básník Rogo, ale že někdo musí taky vydělávat peníze a starat se o rodinu.

V centrále řízení počítačový hry jsem si přepnul mód na joypadu a najednou jsem byl uvnitř virtuální reality světa, někde v kopcích, a nevěděl, jak ho přepnout zpátky. Zjistil jsem, že můžu osazovat kopce kolem sebe vzrostlejma bedlama, ale to mě bavilo jen chvíli. Začal jsem se ptát, kudy se dostanu zpět do centrály a černovlasá žena se mě vyptávala, jak centrála vypadá. Byla to věž. Došli jsme tam, ale pořád jen umělou houpavou realitou a ona za sebou nezamkla. Sloužila totiž nepříteli a já jí prozradil náš úkryt. Přijdou posily a zničí ho.

Vylezl jsem s balónkem na žebřinu a pustil se nohama. Za mnou vylezla panda veliká, bylo zábavný se na ní seshora dívat, jak na ní stojí jen na zadních. Taky rozhled byl parádní, ale letěl jsem stále výš a tušil, že balónek někdy někde praskne.

Až budeme oba buddhové
můžeme se milovat

beze všeho

bez vášně
bez romantiky
bez dramatu
bez pomatení

bez prahnutí
bez chybění
bez představ
bez zklamání

bez utrpení

Vesmír

---

Vesmír je svět. Svět není zeměkoule, ale celek všeho. Vesmír je jen jeden a je to Bůh. Mimo vesmír nic není.

Předmět

---

"Něco" je vždycky něčím pro někoho. Všechny věci, všechno, co vnímáme jako objekt, jsou v mysli. Ta z nich totiž dělá to, čím jsou. Že něco "je" je to samé, jako že to je na světě. Přemět nemá hodnotu, jen prostě je.

Mysl

---

Mysl je vědomí. Není to mozek ani nic v mozku, naopak mozek je věc mezi jinými věcmi, které jsou v mysli toho, kdo se mozkem zabývá. Naše mysl je částí Boží mysli. Je jen částí, protože sami sebe omezujeme. Kdyby nebyla omezená, byla by to Boží mysl.

Bůh

---

V Bohu je všechno. Ne že by to byl jen prostor vesmíru, ale i naše mysl je v mysli Boha. Proto je Bůh osoba a nejen princip, protože je to mysl.

(Člověk)

---

...je předmět mezi předměty ("biologický druh"). Viz předmět.

Já

---

Iluze, že jsme předmět

Ty

---

Takto oslovujeme mysl.

(On)

---

...je předmět mezi předměty. Viz předmět. Mluvíme-li v třetí osobě, mluvíme z perspektivy předmětů a dějů. Tady nám nepřísluší mluvit o dobru a zlu. To není perspektiva filosofických otázek, jako "jak žít".

My

---

Vžití do Tebe. My není nějaké "já a Ty" – "já tak, a ty shodou okolností taky tak", ale spíš "spolu", z našeho společného pohledu, společné vědomí. My je v podstatě Bůh, Bůh je to vědomí, které je základem našeho vědomí.

Děj

---

Tok předmětů ve světě. Děje nemají hodnotu, prostě se jen dějí, není to dobře ani špatně.

Hodnota

---

Jenom jednání má hodnotu. Je více či méně dobré neboli láskyplné nebo špatné neboli pomýlené

Jednání

---

Jednání není chování předmětu, jednání je jednání vědomí. Má hodnotu podle toho, z jakého principu ("motivace") vychází v jaké míře. Pochází do jisté míry z Lásky, a do jisté míry z principu já. Jednání je jenom naše jednání. "Jednání" někoho jiného je děj. Hodnotit ho můžeme jen když se do něj vžijeme – z principu "my" – když se na něj koukáme jako na něco, co můžeme dělat my nyní. Hodnotit ho jako děj je nesmyslné. Minulé "jednání" je také již dějem.

Hřích/vina/zlo

---

...se týká vždy /naší/ přítomnosti. On není zlý, on se děje. Ty nejsi zlý, ty jsi v Tvé podstatě Boží mysl. /My/ jsme v určitém smyslu zlí. Možná. Nemusíme být. Je to neštěstí, zoufalství, ve kterém jsme, ve kterém jednáme z já – mylného přesvědčení, že jsme předmět, identifikace s něčím – "toto jsem já", přivlastnění – "toto je moje". Hřích, vina či zlo je naše slepota k jednotě všeho přes klapky na očích, které jsou naším dílem.

Láska

---

Prožitek jednoty s Tebou. Láska je konkrétní, může společnou podstatu najít tu i tam, ale jinde ji nevidět. Společná podstata je ale všude.

Nic

---

Jednotlivé nic je totéž, co něco, jen z jiného pohledu. Všeobecné Nic je zas totéž co všechno, jen z jiného pohledu. Tak je to totiž s prázdnotou a plností. Když pod mořem sevřete dlaně, držíte vodu, nebo nic? Na vzduchu tomu obvykle říkáme nic, ale je to stejné, jako pod vodou. Když se uprostřed moře rozhlédnete, vidíte vůkol moře, nebo nic? A podobně jako to moře je tekutá jednota Všeho, tedy Ničeho.

Nad Tatrou sa blýska, nad Řípem smráká
bydlíme na Kladně ve 2+kk
Jessie hodně maká a James se fláká
bydlíme na Kladně ve 2+kk

2+kk
2+kk
pes přes oves vesele tu skáká.

Sotva co zemře velký člověk
začnou antikváři sepisovat biografie
jak už jako mladý šokoval svým géniem
ideálně
i jeho narození provázely zvláštní okolnosti.

To aby se sami ujistili
že malost je hradbou jejich dvorků
že se narodili pro kompromis.

To aby mohli jakžtakž klidně spát.

Hledám kořen jejich děsu
děsu z možnosti překročení sebe
a nacházím ho v ulpění
ve zvyku a v přilnutí
k šálku na kávu a k bačkorám
k dobře vyšlapaným pěšinkám
bez kopřiv.

Slabá vůle nastrojená
jako genetická nutnostA
 – tisíckrát provařená lež
pro posílení absurdního herectví uváděná slovy
„Přiznejme si“.

A v pozadí toho všeho
velké já.

A o něm se opět lže,
že ho mají velcí.

Blázen veze sochu žirafy vlakem.

v ruce hrníček čaje

je doma.

Dopije, zašije botu

Paní se bojí. Vlak cukne a jehla skončí paní v oku.

Nestalo se to.

Paní si oddechla.

Už aby je zavřeli.

Když přijde řeč na morálku tady v Praze, oblíbený příklad je pouštění starých paní sednout v tramvaji.
Morálka se ukáže, když jedete zrovna tramvají z práce na nákup a nastoupí stará paní.
Našli jste vy sami zádrhel v předchozí větě? Zádrhel ve slově práce a nákup? Jaká práce? Jaký nákup?
A systém? Utváří se tak, že jednou cestou na nákup zajdete k volbám?
A dobročinnost? Spočívá v tom, že část peněz vydělaných v práci dáte charitě?

Dovolte mi představit pár pojmů. První budete znát snad dobře a ani jeho význam není zatím snad příliš zpotvořen: BOJKOT. Z toho lze velmi dobře vyjít, potom se pokusíme přejít k pozitivní činnosti. Bojkot je jen negativní – jenom přestáváte spotřebovávat nějakou věc přesto že se Vám líbí, chutná Vám, hodí se Vám – účelem je nějaký dopad na toho, kdo Vám věc dává. Proč je to tak důležité: překročili jste vztah k věci (touha) a dostali jste se ke komunikaci s člověkem.

Pozitivním protějškem bojkotu je PODPOŘENÍ. Opět se vztahujete k člověku skrze věc. Narozdíl od nákupu, kde jenom koukáte, jestli věci stojí tolik, kolik „by měly stát“, je teď zásadní, od koho si je kupujete a koho (a v čem) chcete podpořit.

Další pojem, POSLÁNÍ je původním významem slova „povolání“. Člověk skutečně pracuje, nelení. Neznamená to vůbec, že vydělává peníze. Neznamená to taky, že ho nikdo nemůže podpořit.
Slovo práce má dnes dva významy, které spolu souvisí sotva tolik, co kohout na vodu s kohoutem od slepice: základní význam, který používáme ve větě: „dá to práci“ a odvozený, který slyšíme třeba ve větě: „mám novou práci“. Přestože odvozenina nabyla navrch, tvrdí se, že je špatně, když někdo nepracuje. A myslí se tím: když netráví čas činností zaměřenou na peníze jako cíl. Takovou kritiku nemůže nikdo doopravdy povolaný brát vážně.

Negativním protějškem poslání či povolání je ODMÍTNUTÍ. Kdo „pracuje“ s hlavním ohledem na odměnu, těžko se pozastaví nad tím, co činí. Pokud je k „práci“ navíc upsán, visí nad ním hrozba, že „přijde o práci“. Přesto tu je možnost odmítnutí, která se pak označuje jako whistleblowing. Kdo upsán není, toho odvaha odmítat není tak ohrožená.

Bojkot a podpora jsou poptávkou po činnosti druhých a poptávka (prý nějak) souvisí s nabídkou. Nemusíme být hned kantiáni a představovat si svět, kde všichni jednají jako my. Spotřebitel je palivem systému. I ty nejtotalitnější režimy mají svou propagandu – potřebují své konzumenty.

Poslání a odmítnutí jsou tím, co můžeme nabídnout my, naší činností. Bojkot a podpora mají vliv nepřímo, spočívá v nich tzv. etické spotřebitelství (viz časopis Ethical Consumer), poslání a odmítnutí bezprostředně. Je to naše práce, to jest naše praxe, to jest naše etika, to jest naše dobročinnost.

Všechno to jsou tvořivé síly, které dávají směr tomu, čemu se říká systém. Navíc tyhle síly působí jako VZOR, čímž se záhadným způsobem násobí.

Kolikrát se násobí, to ať spočítají vědci. Nám za jedinou motivaci má platit láskyplná naděje.

... a další básně nešťastného lidu

„Stavíme beruščí domeček,“ řekla mně, kolemjdoucímu, holčička zpoza plotu mateřské školky. Tak jsem chtěl, abyste to věděli. Až někdy nebudete vědět, o co tady vlastně běží. Až znejistíte v otázkách metafyziky, etiky a politiky. Přijměme pokorně toto poselství a držme ho na paměti.

že lidská podmíněnost může být překonána?

věříte v buddhovství?

věříte v nemožnost buddhovství?

a co Vás o tom přesvědčuje?

lenost?

Když poslouchám dnešní zprávy
dost předvčerejší hovnich je
shledávám, že ze mě koule
netočí se zas ta krychle

...je možná řeč o moci.

To takhle někdo chce zničit plot kolem louky, co má soukromý vlastník. A někdo mu řekne: Dej si pozor, když to uděláš, on má právo po Tobě vymáhat náhradu. Ale je úplně jedno, jestli má nějaké právo. To, o co tu běží je, že k tomu má moc.

Nebo takhle někdo chce změnit telefonního operátora a začne s ním smlouvat ten současný. Většinou Vám řekne, že máte nárok (neboli právo) na něco lepšího, protože jste jejich dlouholetý zákazník a platíte faktury jakžtakž včas. Pravda ovšem je, že důvodem, proč Vám to nabízí, není žádné Vaše právo, ale Vaše moc zjistit si, že by to mohlo být lepší a Vaše moc ukončit smlouvu; a samozřejmě zájem zaměstnanců na zisku jejich firmy.

Je dobré se zamyslet, jestli někteří lidé, kteří mluví o právu, nechtějí schovat svou nepopulární moc za jméno zákona, ke kterému máte pocit, že byste měli chovat úctu (1.příklad).  Je také dobré se zamyslet, jestli Vám nechtějí zatajit moc Vaši, neboť kdo se o své moci dozví, stává se mocnějším (2. příklad).

V prvním příkladě se mluví o legálním právu. To si úctu odvozuje z hodnot, o kterých tvrdí, že je chrání. A u nich také končí zdravá úcta k zákonům. Nenechme si tvrdit, že si někdo něco zaslouží proto, že je to vedeno v nějakém, ať už zvykovém či psaném, kodexu. Co si od nás druzí zaslouží, mohou říct jen hodnoty, z nichž jsou kodexy teprve odvozeny.

Ve druhém příkladě si necháváme tvrdit, že si něco zasloužíme. To si tvrdit nikdy nenechme. Myšlenka "já si něco zasloužím" plodí jen utrpení a bezmoc. Ano — je to svým způsobem asi paradox — druzí si zaslouží mnoho a jsme jim povinováni. Ale my žijete jen z toho, co je nám (bez jakékoliv číkoliv povinnosti nám cokoliv darovat) darováno, nebo co sami zmůžeme.

Aby mě nikdo nemohl nařknout, že neoprávněně přičítám mnohým lidem nějaké názory, pro jistotu jsem (ve vlaku, což tomu, pravda, dodává nezvyklou děsivost) vyslechl následující telefonát:

„...tak já Ti to teda vysvětlím. Když jsme spolu začínali, když jsme začínali VZTAH, nějak jsme se dohodli. Dohodli jsme se, že když se někdo z nás vyspí s někým jiným, že je konec. Tak doufám, že sis to užila. Jo? Tak čau.“

Tomuto se velmi výstižně říká vztah. Vztah je vymezení rolí. Láska je něco poněkud odlišného, ne-li protikladného. V Lásce přeci nerozdělujeme prostor na množiny já a ty – na množiny bez průniku. V Lásce není: „To je tvůj problém.“ Není v ní: „Když ty takhle, tak já takhle.“ Je v ní to, čemu starý Platón říkal účast. Nebo čemu se říká soucit. To, že bytosti jsou v podstatě jedna bytost, a navzájem v sobě tuhle jednu bytost poznávají.
A je jasné, že něco takového není vztah mezi bytostí A a bytostí B z množiny ne-A; že to není něco takového, jako vzdálenost a úhel mezi dvěma předměty (tomu se říká, že jeden je vůči druhému umístěný relativně, to je vztaženě).
„Oboustranně výhodné dohody“ se konají tam, kde je málo Lásky. Protože, tak jako na kazetě, strana A není strana B. A co Vy? Žijete v Lásce, nebo ve vztahu?

Vezměme si čtyři příklady něčeho podbného:

• Kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto
• Díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic
• Učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu
• Zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování

Porouchaná kultura

Korupce, jak ještě zaznívá v angličtině, je narušení, porouchání. U všech příkladů se něco porouchalo. U všech to, co se porouchalo, a co zaniká, je kultura. A u všech to, co vzniká, je prodejnost. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce kultury či kulturní prostituce (slovo prostituce prý možná původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně vystavit lákadlo do výlohy). Ale vždycky v něm jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.

Represe a důvěra

Ten, kdo je uplácen, vždycky předtím dostal něčí důvěru (aby ji vzápětí zklamal). Všechny instituce jsou mixem represe (revizor) a důvěry (vstupné dobrovolné) v nějakém poměru. Totální vzájemná represe by znamenala přestřelku (střelbu a útěk), totální vzájemná důvěra by znamenala bezprostřední porozumění si. Instituce v obou případech ztrácí smysl.

Ten, kdo je uplácen, dostal důvěru, že bude zastávat nějaké hodnoty. Důvěra je volnost, kterou dostal, to, že každý jeho krok není policajtován. Kde nejsou hodnoty, jen zájmy, tam není důvěra, ale represe. Ale hodnota vlastně je zájem – ale společný. A čím je společnější, tím je hodnotnější.

Zpátky ke kultuře

Inu, a hodnoty jsou to, co tvoří kulturu. Nebo se taky dá říct, že (jediná pravá) hodnota je to, o co tu (takže: všem) jde – a kultura že je to, co nás v tomhle směru kultivuje.

Česko už zažilo dost zřetelnou korupci kultury (korupce, jak jsem vysvětloval, je vždy korupce kultury) – díla umělců, kteří se v době totality uchýlili k psaní na režimní zakázku. Na těchto dílech je vidět jedno: čím více propagandy, tím méně kultury. Umění, které se nevzdá reklamního záměru prodat, nebude nikdy dost uměním. Pokud ještě bude uměním, bude vždycky kompromisem mezi pěstováním hodnot a jejich zamlčováním či rozkládáním. Malba neumětela na pivním tácku má větší šanci být čistším výrazem kultury, než sebelepší reklama.

Pojďme to tedy nějak uzavřít. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že je to širší problém, než mezi politikem a úředníkem. Že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce probudila, je třeba přestat ji svádět na druhé; je třeba probudit v sobě láskyplnou starost o kulturu.

"Imagine no possessions

I wonder if you can

No need for greed or hunger

A brotherhood of man

Imagine all the people sharing all the world"

(John Lennon: Imagine)

Představ si, že informace není komodita. Že nemá smysl obchodovat se softwarem, filmem, vojenským tajemstvím. Tajemství jsou prozrazena, technika a umění se rozvíjí díky entusiasmu spolutvořících. Že člověk shání noviny, jen aby mohl sahat na hrubý papír a radovat se z otáčení listů. Že skončila doba vlády těch, kdo mají v rukou sdělovací prostředky. Ty totiž nejsou k ničemu - na jejich místo přichází bezprostřední sdílení. Myšlenky si jen tak polehávají ve vzduchu...

Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli.

Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout.

Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.

A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"?

Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu.

Potkali se dva

co přišli odjinud

jak už to bývá, když se dva potkají.

Každý už něco měl

oběma něco chybělo

možná něco jiného

možná to stejné.

Jedno bylo blízko

a jedno dál.

Půjdou spolu?

A kam?

Mám kalhoty za pade s barevnou bavlnkou zaštrejchovanou kapsou

ale moh bych mít taky voblek jako Ty

já vím, Ty bys nemoh mít takovýhle kalhoty

takže řekněme, že jsem svym způsobem svobodnější.

Ty jsi zase svobodnější

když jdeš nakupovat

nebo

když chceš pozvat holku na večeři.

To se každopádně svym způsobem vyplatí.

A jestli je svět plnej přátel, co řešej Tvý kalhoty

a holek, co se chtěj nechat zvát na večeře

pak budu v tom světě sám, zatímco Ty budeš mít přátele a holky.

Kvůli blbejm kalhotům

kvůli svý nesmyslný zálibě v barevnejch bavlnkách

a holkách, co si samy platěj večeře

a lidech, který nás nesouděj.

Procházet známými i neznámými zkamenělými ulicemi z bezpečí vlastní postele je návykové. Určitě je v tomhle novém žánru  možné mnohem víc.. nechte se inspirovat.