Blázni.cz - dobrý kanál

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.

stáhnout MP3 (277MB)

Potkáme se a bude to záblesk

okamžik věčnosti bez příběhů

Tvého

mého

natož našeho

nebude to kapitola

ani epizoda

jen chvíle pravdy:

jsme schopni světla.

Až budeme oba buddhové
můžeme se milovat

beze všeho

bez vášně
bez romantiky
bez dramatu
bez pomatení

bez prahnutí
bez chybění
bez představ
bez zklamání

bez utrpení

Ležím v litrech pitné vody

za mnou hoří v kotli plyn.

Matky přírody syn.

Z hlediska účastníka jsou dva způsoby adaptace:
adaptovat sebe na prostředí
a
adaptovat prostředí na sebe.

Druhý způsob má nevýhodu v tom,
že můžete o adaptované prostředí přijít.

Neexistuje prostředí,
které byste mohli adaptovat tak,
aby tuto hrozbu vyloučilo.

Nevýhoda prvního způsobu je,
že můžete přijít o prostředí, na něž jste se adaptovali.

Je potom otázka,
bude-li Vaše nové prostředí
odpovídat Vaší původní adaptaci.

Kdyby se podařilo najít takovou adaptaci,
jíž bude odpovídat každé nové prostředí,
byla by tato hrozba vyloučena.

... a další básně nešťastného lidu

že lidská podmíněnost může být překonána?

věříte v buddhovství?

věříte v nemožnost buddhovství?

a co Vás o tom přesvědčuje?

lenost?

Kultura – tak říkáme něčemu, co nás vymaňuje z „války všech proti všem”, ze „zvířecí” dravosti, všeobjímajícího strachu, jestli se na mě dostane, z tohoto sobectví, s nímž se rodíme. Pozorujeme-li někde tuhle válku, nenacházíme tam kulturu. Kulturu naopak potkáváme tam, kde spatřujeme symboly. Symboly znamenají komunikaci. Symboly odkazují. Odkazují na něco, co spolu sdílíme, tj. společně nám o to jde, považujeme to společně za hodnotné. Jakýkoliv výraz kultury je odkaz na sdílené hodnoty.

Tenhle odkaz je ale vždycky věc, válející se ve světě. Zatímco hodnotu či smysl nejde jen tak vzít a ohnout, kovový kříž ano. Podobně i význam nějakého slova. Odkaz se kazí tím, že se vytrhne ze svého kulturního kontextu a stává se opět pouze prostředkem šelmy. Této korozi kultury se říká korupce.

Odkazování je samozřejmě zásadní v náboženství. Už to, že jde o to-a-to náboženství, znamená, že příslušná církev nebo společenství archivuje ten-a-ten odkaz, chrání ho proti korozi, korupci, v křesťanské terminologii svatokrádeži. Svaté, odkazující předměty nejsou na prodej.

Korupce je, když se snažíme se přetavit symbol v platidlo. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce či kulturní prostituce (slovo prostituce snad prý původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně do výlohy). Ale také v uplácení vždycky jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.

Korupce, to je zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování. Je to kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto. Je to díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic. Je to učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu. Bordel nesoucí jméno Leonarda Da Vinciho.

Tam, kde je kultura, používají lidé řeč ke sdělení. Kde je korupce, zneužívají lidé symboly k manipulaci. To, co používá formu věty, není už řeč, jen kupříkladu kňučení. Tam, kde se manipulace obléká do šatů nejdůvěrnějšího přítele, je také nejvíc zřejmá: Když Vám někdo účtuje úroky se slovy: „Nemusíte se o nic starat”, když Vám nabízí „peníze do Vašich peněženek”, nebo když si přečtete, že nějaký produkt doporučuje sám Pán Bůh. Snaha manipulovat se tu odhaluje jako sobectví (neláska), nesdílení, nedůvěra, ztráta společného základu komunikace, odcizení bytostí, samota.

Na pomezí sdělení a zneužití symbolu se pohybuje reklama. Ta zdravá, a snad můžeme říct kulturní reklama, nemá jiný záměr, než uvést něco (co věříme, že je pravda) v obecnou známost, například že František umí opravovat kola. Lze-li něčemu s takovým dobrým záměrem říkat reklama, nevím. Etymologicky to vypadá, že re-klama je opakované-vyvolávání, jaké slýcháme v orientálních zemích: Čajčajčajčajčaj! Tam jde o to, aby volání zaslechli všichni procházející. Když v rádiu slyšíme opakovat značku, záměrem je, aby se nám vryla do paměti; to už se posouváme k manipulaci.

Lidská společnost s korodující kulturou produkuje reklamy, které ohýbají symboly. Jejich záměr je pak sobecký. Může jít vyloženě o lež, anebo je to lež až v důsledku a prozatím je manipulace významem slov a zastiňování něčeho.

Kupříkladu se korumpuje instituce daru, když se namísto „v ceně" říká „jako dárek”. To je dovršeno re-clamou – opakovaným-vyvoláváním – pleonasmem v sousloví "dárek zdarma", což znamená dárek darem – tady jakoby plus a plus měl dát mínus: dozví-li se člověk dnešní korumpované civilizace, že něco „dostanete darem, a to tak, že darem”, už vytuší, že tu o žádný dar neběží (oproti tomu důchodce, vychovaný v době neponičených symbolů, nic vytušit nemusí). O co tu ale běží, když ne o dar? O něco, co nám nechtějí prozradit.

Výsledkem je absurdní reklama, ve které se „sděluje” něco naprosto zřejmě nepravdivého, a zeptáme-li se, co jsme se opravdu dozvěděli, zjistíme, že jen to, že je tu něco, o čem prodejce nechce, abychom se dozvěděli. Přitom i toto tajemství je pravděpodobně dost průhledné: že mu vůbec nejde o Vás, jen o sebe. Takže ve výsledku my odolní už vidíme na reklamních panelech jen hlavy krvelačných šelem a kňučících psů, říkající: „já chci tvoje peníze”. Lačnost.

Příkladem může být reklama, kde je odříkavý život mnichů shazován za cílem výdělku banky, která jim, údajně z toho nadšeným, nabídne spoření na přepychový důchod. Nebo jiná, kde telefonní operátor obcuje s ideály hnutí hippies.

Když je to takhle zřejmé, uvědomíme se, že brojit za dohled nad archivonváním symbolů, za represi, která zajistí jejich ochranu, by nemělo smysl. Tím by se naopak odpoutala pozornost od hodnoty, na níž tyto symboly odkazují. Jediné, co lze proti korupci dělat, je kultivovat. Odkazovat na hodnotu novým i starým způsobem, protože pokud ta potom má místo v našem vědomí, nic svatého nám nakonec nemůže být ukradeno a každý pokus námi manipulovat bude směšný. S úctou k odkazovanému přijde postupně i pochopení pro mnohé odkazy. Tak se kulturně kultivujeme – a zanecháváme korupce.

Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce uzdravovala, je třeba probouzet v sobě láskyplnou starost o kulturu.

(punkový hymnus)

Požádal mě o přátelství ďábel

Prý se mnou má pár společných přátel

Žádost jsem bez zaváhání přijal

Byl to přece von, kdo si mě přidal!

(Pozn. autora: poslední slovo každého verše je třeba zopakovat výkřikem. Lze navázat refrénem trampské písně "Jupí, čerte!")

"Imagine no possessions

I wonder if you can

No need for greed or hunger

A brotherhood of man

Imagine all the people sharing all the world"

(John Lennon: Imagine)

Představ si, že informace není komodita. Že nemá smysl obchodovat se softwarem, filmem, vojenským tajemstvím. Tajemství jsou prozrazena, technika a umění se rozvíjí díky entusiasmu spolutvořících. Že člověk shání noviny, jen aby mohl sahat na hrubý papír a radovat se z otáčení listů. Že skončila doba vlády těch, kdo mají v rukou sdělovací prostředky. Ty totiž nejsou k ničemu - na jejich místo přichází bezprostřední sdílení. Myšlenky si jen tak polehávají ve vzduchu...

Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli.

Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout.

Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.

A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"?

Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu.

Tento článek je prvním článkem besedy:

1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 

2) O vnímání dobra -JD-

3) Poznámka o dobru -William- 

 Jestli rádi s přáteli filosfujete, resp. špekulujete, řekněte: všimli jste si toho, že když se řekne slovo "dobro", během jedné až pěti minut zazní slovo "Hitler"? Mně se to stává celkem často. Je v tom nějaký tajemný gramatický zákon? Vždyť se ta slova k sobě už na první pohled moc nehodí.

Zdá se mi, že mezi těmahle diskutéry převládá takováhle úvaha:

"Žádné Dobro není, je jen socio-kulturně daná morálka. Kdo si myslí, že existuje nějaké Absolutní Dobro, je jednak cvok, a zadruhé, nebezpečný cvok. Bude se snažit ostatním vnutit svou naučenou představu morálky, přivést společnost k ideálnímu stavu, který mu straší v hlavě, a půjde přitom přes mrtvoly. Jak to dopadá, je vidět u autoritářských režimů."

Takže nyní bych rád přátele uklidnil, že dobro není nebezpečné. Nechci jim brát, že je nebezpečná utopie. Mají v té myšlence ale mezeru: proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?

Věřit v dobro znamená něco mnohem jednoduššího - začít u sebe. A skončit kde? Ptejme se, až si poradíme se sebou! Ten krok nebo skok od etiky k politice, co se běžně dělá, mi připadá nějak ilegální. A hlavně vychytrale-přihlouplý. Chceme obejít svůj úkol? A věříme, že někde najdeme něco lepšího, aniž na to připravíme sami sebe?

Hodil jsem navrch našeho kanálu pro začátek starou fotku Lennonovy zdi. Dohledal jsem ji potom, co jsem ji překreslenou zahlédl u jednoho výtvarníka na Karlově mostě. Lennonovo nejprofláklejší dědictví: "You may say I'm a dreamer, but I'm not the only one". Snílek, to je další takové slovo jako blázni nebo naivita. Naivita může znamenat: nekompromisní víra v dobro.

Takhle naivní byl Sókratés, když odmítal rozlišovat dobře žít a dobře se mít.
Takhle naivní byl taky Gándhí, když řekl: "You must be the change you wish to see in the world."

P.S.: Vím, že jsem teď velmi narychlo otevřel dost témat. Především: a co je to to dobro, když ne účel světící prostředky? Ale taky: opravdu je společnost naladěná proti slovu dobro? Nezískává dobro poslední dobou naopak na popularitě? Anebo: a co tedy s tou politikou? Příště, příště. Polemiky (hlavně ty s otevřenou hlavou) přijmu s otevřenou náručí na fanky@blazni.cz.