Blázni.cz - dobrý kanál

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.

Ego:

Pane Bože, díky, že jsi mi dal prožít třicet let tady na Zemi.

Pán Bůh:

Kdo si myslíš, že jsi? Nějakej můj obchodní partner? Někdo, komu jde dát třicet let, a dělej si s nima, co chceš?

Ego:

Pane, dal jsi mi všechno, za co jsem se kdy považoval.

Pán Bůh:

A komu jako?