|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
|
O tom, že naivita není vždycky utopie (úvaha, fanky) • Jsme idealisti (úvaha, fanky) • Imagine (úvaha, fanky) • Držitel (úvaha, fanky) • On culture and corruption (úvaha, fanky) • Ty vztahy. (úvaha, fanky) • O reklamě, která se prozradila (úvaha, fanky) • Pár tezí poslaných po vodě (úvaha, fanky) • Jak to je? (úvaha, fanky) • Nevěřit ve smysl (úvaha, fanky) • Imagine II (úvaha, fanky) • Malá rozprava o energii (úvaha, fanky) • Najít větu (úvaha, fanky) • Několik základů konkrétního občanství (úvaha, fanky) • Adaptace (úvaha, fanky) • Slovíčkaření I. (úvaha, fanky) • Slovník jednoho myšlení (úvaha, fanky) • „Jak mi to mohl(a) udělat? Tohle bych mu já nikdy neudělal(a)“ (úvaha, fanky) • mimořádek (úvaha, fanky) | |
|
Fanky je kapitán Vepřových komet a filosof, zabývající se změnitelností lidské přirozenosti ve světle hodnoty.
[javascript protected email address]
Jdeš-li proti řádu |
|
|
Na první poslech to zní, jako že se druhý provinil proti kategorickému imperativu, při bližším ohledání se proti němu ale možná neprovinil vůbec. To, co bych chtěl já, aby platilo jako obecný zákon, může být a často je něco jiného, než to, co by chtěl v platnosti druhý. Aby mu tohle bylo možné vyčítat, musel by imperativ totiž znít trochu jinak: „Jednej ke druhému takovým způsobem, jaký by si on přál jako obecný zákon (jednání kohokoliv s kýmkoliv)“.
Bylo by bizarní jednat podle svědomí druhého, řezat ruce za krádež lidem, kteří věří v řezání rukou za krádež, ač podobné prvky asi můžeme nalézt v (řekněme primitivní) výchově. Člověk by pouze studoval svědomí druhých a nastavoval mu zrcadlo, aniž by mu zbylo nějaké vlastní ponětí o tom, co je dobré.
Je ale přirozené a v pořádku, že nevěříme ve více morálek a že ta naše vlastní je ta jediná, podle které měříme. Podstatné je uvědomit si, co jí přísluší měřit, a tím jsou naše přítomné možnosti. Důvod, proč nás to svádí soudit druhé, je nárok. Nárok v nás hlodá a číhá, a když řekneme „Tohle je dobré, takhle budu jednat“, začne vykřikovat „A proč tak nejedná on(a)? Já mám přece nárok...“
Žít bez nároku je ten nejtěžší a jediný úkol, který na zemi máme. Ale je to život v pravdě a svobodě. |
|
|
Vesmír --- Vesmír je svět. Svět není zeměkoule, ale celek všeho. Vesmír je jen jeden a je to Bůh. Mimo vesmír nic není. Předmět --- "Něco" je vždycky něčím pro někoho. Všechny věci, všechno, co vnímáme jako objekt, jsou v mysli. Ta z nich totiž dělá to, čím jsou. Že něco "je" je to samé, jako že to je na světě. Přemět nemá hodnotu, jen prostě je. Mysl --- Mysl je vědomí. Není to mozek ani nic v mozku, naopak mozek je věc mezi jinými věcmi, které jsou v mysli toho, kdo se mozkem zabývá. Naše mysl je částí Boží mysli. Je jen částí, protože sami sebe omezujeme. Kdyby nebyla omezená, byla by to Boží mysl. Bůh --- V Bohu je všechno. Ne že by to byl jen prostor vesmíru, ale i naše mysl je v mysli Boha. Proto je Bůh osoba a nejen princip, protože je to mysl. (Člověk) --- ...je předmět mezi předměty ("biologický druh"). Viz předmět. Já --- Iluze, že jsme předmět Ty --- Takto oslovujeme mysl. (On) --- ...je předmět mezi předměty. Viz předmět. Mluvíme-li v třetí osobě, mluvíme z perspektivy předmětů a dějů. Tady nám nepřísluší mluvit o dobru a zlu. To není perspektiva filosofických otázek, jako "jak žít". My --- Vžití do Tebe. My není nějaké "já a Ty" – "já tak, a ty shodou okolností taky tak", ale spíš "spolu", z našeho společného pohledu, společné vědomí. My je v podstatě Bůh, Bůh je to vědomí, které je základem našeho vědomí. Děj --- Tok předmětů ve světě. Děje nemají hodnotu, prostě se jen dějí, není to dobře ani špatně. Hodnota --- Jenom jednání má hodnotu. Je více či méně dobré neboli láskyplné nebo špatné neboli pomýlené Jednání --- Jednání není chování předmětu, jednání je jednání vědomí. Má hodnotu podle toho, z jakého principu ("motivace") vychází v jaké míře. Pochází do jisté míry z Lásky, a do jisté míry z principu já. Jednání je jenom naše jednání. "Jednání" někoho jiného je děj. Hodnotit ho můžeme jen když se do něj vžijeme – z principu "my" – když se na něj koukáme jako na něco, co můžeme dělat my nyní. Hodnotit ho jako děj je nesmyslné. Minulé "jednání" je také již dějem. Hřích/vina/zlo --- ...se týká vždy /naší/ přítomnosti. On není zlý, on se děje. Ty nejsi zlý, ty jsi v Tvé podstatě Boží mysl. /My/ jsme v určitém smyslu zlí. Možná. Nemusíme být. Je to neštěstí, zoufalství, ve kterém jsme, ve kterém jednáme z já – mylného přesvědčení, že jsme předmět, identifikace s něčím – "toto jsem já", přivlastnění – "toto je moje". Hřích, vina či zlo je naše slepota k jednotě všeho přes klapky na očích, které jsou naším dílem. Láska --- Prožitek jednoty s Tebou. Láska je konkrétní, může společnou podstatu najít tu i tam, ale jinde ji nevidět. Společná podstata je ale všude. Nic --- Jednotlivé nic je totéž, co něco, jen z jiného pohledu. Všeobecné Nic je zas totéž co všechno, jen z jiného pohledu. Tak je to totiž s prázdnotou a plností. Když pod mořem sevřete dlaně, držíte vodu, nebo nic? Na vzduchu tomu obvykle říkáme nic, ale je to stejné, jako pod vodou. Když se uprostřed moře rozhlédnete, vidíte vůkol moře, nebo nic? A podobně jako to moře je tekutá jednota Všeho, tedy Ničeho. |
|
|
Je dobrovolnictví práce? Přinejmenším může vykazovat hodně známek toho, že je. Především může být pracné, tj. provázené námahou a překonáváním. Námaha to může být i veskrze fyzická a mnohdy je možné se u něj dřít i sedřít. Jednak zabírá čas, čas, který mnohdy nemáme proto, že „máme práci“. Dobrovolnictví se také musí zodpovídat, morálně i právně. Policii, která po Vás při výkonu žádá průkaz, nemůže zajímat, pro čí blaho jednáte. Dobrovolnictví může vyžadovat investici síly, koncentrace a mnohdy i investici do prostředků činnosti. |
|
|
Z hlediska účastníka jsou dva způsoby adaptace: |
|
|
Když přijde řeč na morálku tady v Praze, oblíbený příklad je pouštění starých paní sednout v tramvaji. Pozitivním protějškem bojkotu je PODPOŘENÍ. Opět se vztahujete k člověku skrze věc. Narozdíl od nákupu, kde jenom koukáte, jestli věci stojí tolik, kolik „by měly stát“, je teď zásadní, od koho si je kupujete a koho (a v čem) chcete podpořit. Další pojem, POSLÁNÍ je původním významem slova „povolání“. Člověk skutečně pracuje, nelení. Neznamená to vůbec, že vydělává peníze. Neznamená to taky, že ho nikdo nemůže podpořit. Negativním protějškem poslání či povolání je ODMÍTNUTÍ. Kdo „pracuje“ s hlavním ohledem na odměnu, těžko se pozastaví nad tím, co činí. Pokud je k „práci“ navíc upsán, visí nad ním hrozba, že „přijde o práci“. Přesto tu je možnost odmítnutí, která se pak označuje jako whistleblowing. Kdo upsán není, toho odvaha odmítat není tak ohrožená. Bojkot a podpora jsou poptávkou po činnosti druhých a poptávka (prý nějak) souvisí s nabídkou. Nemusíme být hned kantiáni a představovat si svět, kde všichni jednají jako my. Spotřebitel je palivem systému. I ty nejtotalitnější režimy mají svou propagandu – potřebují své konzumenty. Poslání a odmítnutí jsou tím, co můžeme nabídnout my, naší činností. Bojkot a podpora mají vliv nepřímo, spočívá v nich tzv. etické spotřebitelství (viz časopis Ethical Consumer), poslání a odmítnutí bezprostředně. Je to naše práce, to jest naše praxe, to jest naše etika, to jest naše dobročinnost. Všechno to jsou tvořivé síly, které dávají směr tomu, čemu se říká systém. Navíc tyhle síly působí jako VZOR, čímž se záhadným způsobem násobí. Kolikrát se násobí, to ať spočítají vědci. Nám za jedinou motivaci má platit láskyplná naděje.
|
|
|
Najít nemoc doby |
|
|
Osvícenské dogma, které kritizuji, říká, že dobro se dělá podle obecných zásad mravnosti, bez ohledu na to, jestli nám v naší obětavosti bere energii, nebo nám dělá radost. Proti tomu třeba starého Aristotela ani nenapadlo, že by dobře jednat a dobře se mít bylo něco oddělitelného. Bylo to prostě "dělat dobře". To dnes zní zábavně, ale především si můžeme všimnout, že nás pořád napadá: sobě, nebo druhému? Ale není tohle jen blbá otázka? Nepravdivé rozlišení? Říkám, že stav věcí je sub specie aeternitatis nehodnotitelný. Je to prach, hvězdný prach, nádherný a prašivý vesmír. Hodnota vzniká až při rozvrhování našich možností, to je ale stále. Je v tom, co je na nás. Proč to říkám: Ono by se mohlo zdát, že můžeme udělat něco, co je samo o sobě dobré, ale pro nás je to špatné. Bum. Ono není nic samo o sobě dobré, krom veškerenstva jsoucna. Ještě jednou to zkusíte ze stejné strany: Když způsobím něco, díky čemuž bude spousta lidí mít peníze, bude to dobré možná ne samo o sobě, ale pro ně. Mít peníze je obecně docela dobré, ne? Bim bam bum. Nic není obecně ani dobré ani špatné, protože obecně je všechno prach. Ale teď neobecně! Zcela konkrétně milujme své bližní. V Lásce je radost. Co dáte člověku tím, že si uberete energii? Nějaký světský statek. Prach. Dejte mu místo toho Lásku. Dejte mu+sobě Lásku. Naše "individuality" vyrůstají z jednoho kořene, jsme jeden život. Dělejme dobře. |
|
|
„Stavíme beruščí domeček,“ řekla mně, kolemjdoucímu, holčička zpoza plotu mateřské školky. Tak jsem chtěl, abyste to věděli. Až někdy nebudete vědět, o co tady vlastně běží. Až znejistíte v otázkách metafyziky, etiky a politiky. Přijměme pokorně toto poselství a držme ho na paměti. |
|
|
Nevěřit ve smysl: to je vpravdě nesmysl. |
|
|
že lidská podmíněnost může být překonána? věříte v buddhovství? věříte v nemožnost buddhovství? a co Vás o tom přesvědčuje? lenost? |
|
|
Špatnost není odsouzeníhodnost, zavrženíhodnost.
Zavrženíhodnost vůbec neexistuje. Není nikoho, kdo by byl hoden být druhým zavržen. Každá bytost má mít naši naději. Existuje-li vůbec nějaké zavržení, je jím zoufalství v tomto bytí.
Etika neboli morálka neboli mravnost není vymezení prostoru libovůle vůči oblastem špatnosti. Dává životu směr. „Libovůle“ je neznat vlastní motivy.
„Z povinnosti“ není opakem „rád“. Naše povinování je náš ryzí motiv, naše čistá radost, Láska. Jinak to sotva může být mravní povinnost.
|
|
|
Kultura – tak říkáme něčemu, co nás vymaňuje z „války všech proti všem”, ze „zvířecí” dravosti, všeobjímajícího strachu, jestli se na mě dostane, z tohoto sobectví, s nímž se rodíme. Pozorujeme-li někde tuhle válku, nenacházíme tam kulturu. Kulturu naopak potkáváme tam, kde spatřujeme symboly. Symboly znamenají komunikaci. Symboly odkazují. Odkazují na něco, co spolu sdílíme, tj. společně nám o to jde, považujeme to společně za hodnotné. Jakýkoliv výraz kultury je odkaz na sdílené hodnoty. Tenhle odkaz je ale vždycky věc, válející se ve světě. Zatímco hodnotu či smysl nejde jen tak vzít a ohnout, kovový kříž ano. Podobně i význam nějakého slova. Odkaz se kazí tím, že se vytrhne ze svého kulturního kontextu a stává se opět pouze prostředkem šelmy. Této korozi kultury se říká korupce. Odkazování je samozřejmě zásadní v náboženství. Už to, že jde o to-a-to náboženství, znamená, že příslušná církev nebo společenství archivuje ten-a-ten odkaz, chrání ho proti korozi, korupci, v křesťanské terminologii svatokrádeži. Svaté, odkazující předměty nejsou na prodej. Korupce je, když se snažíme se přetavit symbol v platidlo. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce či kulturní prostituce (slovo prostituce snad prý původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně do výlohy). Ale také v uplácení vždycky jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem. Korupce, to je zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování. Je to kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto. Je to díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic. Je to učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu. Bordel nesoucí jméno Leonarda Da Vinciho.
Tam, kde je kultura, používají lidé řeč ke sdělení. Kde je korupce, zneužívají lidé symboly k manipulaci. To, co používá formu věty, není už řeč, jen kupříkladu kňučení. Tam, kde se manipulace obléká do šatů nejdůvěrnějšího přítele, je také nejvíc zřejmá: Když Vám někdo účtuje úroky se slovy: „Nemusíte se o nic starat”, když Vám nabízí „peníze do Vašich peněženek”, nebo když si přečtete, že nějaký produkt doporučuje sám Pán Bůh. Snaha manipulovat se tu odhaluje jako sobectví (neláska), nesdílení, nedůvěra, ztráta společného základu komunikace, odcizení bytostí, samota. Na pomezí sdělení a zneužití symbolu se pohybuje reklama. Ta zdravá, a snad můžeme říct kulturní reklama, nemá jiný záměr, než uvést něco (co věříme, že je pravda) v obecnou známost, například že František umí opravovat kola. Lze-li něčemu s takovým dobrým záměrem říkat reklama, nevím. Etymologicky to vypadá, že re-klama je opakované-vyvolávání, jaké slýcháme v orientálních zemích: Čajčajčajčajčaj! Tam jde o to, aby volání zaslechli všichni procházející. Když v rádiu slyšíme opakovat značku, záměrem je, aby se nám vryla do paměti; to už se posouváme k manipulaci. Lidská společnost s korodující kulturou produkuje reklamy, které ohýbají symboly. Jejich záměr je pak sobecký. Může jít vyloženě o lež, anebo je to lež až v důsledku a prozatím je manipulace významem slov a zastiňování něčeho. Kupříkladu se korumpuje instituce daru, když se namísto „v ceně" říká „jako dárek”. To je dovršeno re-clamou – opakovaným-vyvoláváním – pleonasmem v sousloví "dárek zdarma", což znamená dárek darem – tady jakoby plus a plus měl dát mínus: dozví-li se člověk dnešní korumpované civilizace, že něco „dostanete darem, a to tak, že darem”, už vytuší, že tu o žádný dar neběží (oproti tomu důchodce, vychovaný v době neponičených symbolů, nic vytušit nemusí). O co tu ale běží, když ne o dar? O něco, co nám nechtějí prozradit. Výsledkem je absurdní reklama, ve které se „sděluje” něco naprosto zřejmě nepravdivého, a zeptáme-li se, co jsme se opravdu dozvěděli, zjistíme, že jen to, že je tu něco, o čem prodejce nechce, abychom se dozvěděli. Přitom i toto tajemství je pravděpodobně dost průhledné: že mu vůbec nejde o Vás, jen o sebe. Takže ve výsledku my odolní už vidíme na reklamních panelech jen hlavy krvelačných šelem a kňučících psů, říkající: „já chci tvoje peníze”. Lačnost. Příkladem může být reklama, kde je odříkavý život mnichů shazován za cílem výdělku banky, která jim, údajně z toho nadšeným, nabídne spoření na přepychový důchod. Nebo jiná, kde telefonní operátor obcuje s ideály hnutí hippies.
Když je to takhle zřejmé, uvědomíme se, že brojit za dohled nad archivonváním symbolů, za represi, která zajistí jejich ochranu, by nemělo smysl. Tím by se naopak odpoutala pozornost od hodnoty, na níž tyto symboly odkazují. Jediné, co lze proti korupci dělat, je kultivovat. Odkazovat na hodnotu novým i starým způsobem, protože pokud ta potom má místo v našem vědomí, nic svatého nám nakonec nemůže být ukradeno a každý pokus námi manipulovat bude směšný. S úctou k odkazovanému přijde postupně i pochopení pro mnohé odkazy. Tak se kulturně kultivujeme – a zanecháváme korupce. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce uzdravovala, je třeba probouzet v sobě láskyplnou starost o kulturu.
|
|
|
Aby mě nikdo nemohl nařknout, že neoprávněně přičítám mnohým lidem nějaké názory, pro jistotu jsem (ve vlaku, což tomu, pravda, dodává nezvyklou děsivost) vyslechl následující telefonát: |
|
|
Vezměme si čtyři příklady něčeho podbného:
Porouchaná kultura
Korupce, jak ještě zaznívá v angličtině, je narušení, porouchání. U všech příkladů se něco porouchalo. U všech to, co se porouchalo, a co zaniká, je kultura. A u všech to, co vzniká, je prodejnost. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce kultury či kulturní prostituce (slovo prostituce prý možná původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně vystavit lákadlo do výlohy). Ale vždycky v něm jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.
Represe a důvěra
Ten, kdo je uplácen, vždycky předtím dostal něčí důvěru (aby ji vzápětí zklamal). Všechny instituce jsou mixem represe (revizor) a důvěry (vstupné dobrovolné) v nějakém poměru. Totální vzájemná represe by znamenala přestřelku (střelbu a útěk), totální vzájemná důvěra by znamenala bezprostřední porozumění si. Instituce v obou případech ztrácí smysl. Ten, kdo je uplácen, dostal důvěru, že bude zastávat nějaké hodnoty. Důvěra je volnost, kterou dostal, to, že každý jeho krok není policajtován. Kde nejsou hodnoty, jen zájmy, tam není důvěra, ale represe. Ale hodnota vlastně je zájem – ale společný. A čím je společnější, tím je hodnotnější.
Zpátky ke kultuře
Inu, a hodnoty jsou to, co tvoří kulturu. Nebo se taky dá říct, že (jediná pravá) hodnota je to, o co tu (takže: všem) jde – a kultura že je to, co nás v tomhle směru kultivuje. Česko už zažilo dost zřetelnou korupci kultury (korupce, jak jsem vysvětloval, je vždy korupce kultury) – díla umělců, kteří se v době totality uchýlili k psaní na režimní zakázku. Na těchto dílech je vidět jedno: čím více propagandy, tím méně kultury. Umění, které se nevzdá reklamního záměru prodat, nebude nikdy dost uměním. Pokud ještě bude uměním, bude vždycky kompromisem mezi pěstováním hodnot a jejich zamlčováním či rozkládáním. Malba neumětela na pivním tácku má větší šanci být čistším výrazem kultury, než sebelepší reklama.
Pojďme to tedy nějak uzavřít. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že je to širší problém, než mezi politikem a úředníkem. Že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce probudila, je třeba přestat ji svádět na druhé; je třeba probudit v sobě láskyplnou starost o kulturu.
|
|
|
Majitel je ten, kdo má
majitel je držitel
kdo drží, nepouští
co se na něčem drží a nechce se pustit, lpí na tom.
lpí, jako když se lepí
Tak vzniká ztotožňování
Přilepte k sobě kus nábytku
Budete moci říct: zvětšil jsem se
Takže se zvětšilo Vaše já
budete těžší a nemotornější
Blíž zemi.
Slovy Gabriela Marcela:
V „mít“ (...) se cítím před světem tak bolestně sebou; tisknu k sobě věc, která by mi mohla být uchvácena, zoufale se pokouším si ji přivtělit, vytvořit s ní jediný nerozborný komplex. Zoufale, marně...
Slovy Gautamy Buddhy:
Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: „To je moje, to jsem já, toto je mé Já“? |
|
|
"Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger
A brotherhood of man
Imagine all the people sharing all the world"
(John Lennon: Imagine)
Představ si, že informace není komodita. Že nemá smysl obchodovat se softwarem, filmem, vojenským tajemstvím. Tajemství jsou prozrazena, technika a umění se rozvíjí díky entusiasmu spolutvořících. Že člověk shání noviny, jen aby mohl sahat na hrubý papír a radovat se z otáčení listů. Že skončila doba vlády těch, kdo mají v rukou sdělovací prostředky. Ty totiž nejsou k ničemu - na jejich místo přichází bezprostřední sdílení. Myšlenky si jen tak polehávají ve vzduchu... |
|
|
Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout. Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.
A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"? Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu. |
|
|
Tento článek je prvním článkem besedy:
1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky-
2) O vnímání dobra -JD- 3) Poznámka o dobru -William-
Jestli rádi s přáteli filosfujete, resp. špekulujete, řekněte: všimli jste si toho, že když se řekne slovo "dobro", během jedné až pěti minut zazní slovo "Hitler"? Mně se to stává celkem často. Je v tom nějaký tajemný gramatický zákon? Vždyť se ta slova k sobě už na první pohled moc nehodí.
Zdá se mi, že mezi těmahle diskutéry převládá takováhle úvaha:
"Žádné Dobro není, je jen socio-kulturně daná morálka. Kdo si myslí, že existuje nějaké Absolutní Dobro, je jednak cvok, a zadruhé, nebezpečný cvok. Bude se snažit ostatním vnutit svou naučenou představu morálky, přivést společnost k ideálnímu stavu, který mu straší v hlavě, a půjde přitom přes mrtvoly. Jak to dopadá, je vidět u autoritářských režimů."
Takže nyní bych rád přátele uklidnil, že dobro není nebezpečné. Nechci jim brát, že je nebezpečná utopie. Mají v té myšlence ale mezeru: proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?
Věřit v dobro znamená něco mnohem jednoduššího - začít u sebe. A skončit kde? Ptejme se, až si poradíme se sebou! Ten krok nebo skok od etiky k politice, co se běžně dělá, mi připadá nějak ilegální. A hlavně vychytrale-přihlouplý. Chceme obejít svůj úkol? A věříme, že někde najdeme něco lepšího, aniž na to připravíme sami sebe?
Hodil jsem navrch našeho kanálu pro začátek starou fotku Lennonovy zdi. Dohledal jsem ji potom, co jsem ji překreslenou zahlédl u jednoho výtvarníka na Karlově mostě. Lennonovo nejprofláklejší dědictví: "You may say I'm a dreamer, but I'm not the only one". Snílek, to je další takové slovo jako blázni nebo naivita. Naivita může znamenat: nekompromisní víra v dobro. |
|
⇡nahoru⇡ |
Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli.
