něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 18. 11. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            
Fanky je kapitán Vepřových komet a filosof, zabývající se změnitelností lidské přirozenosti ve světle hodnoty.
[javascript protected email address]
28.1.2024
Pohádka pro dospívající princezny

Zkusím napsat jen, co si pamatuji, stalo se to dneska v noci. Byli jsme v hradě onoho krásného království, hradě, který vypadal jako katedrála o mnoha lodích, snad do hvězdice složených, každou z nich zdobila vysoká věž; byli jsme v jedné s těch lodí, vitrážemi koukali na prosluněné ostrovy a moře; byli jsme sami, já, starý lišák, tak jak jsem, co poznal dosti žen a leccos bere s nadhledem, jen dobově oblečen, jak se slušelo na hosta v tomto království, a ona nevinná bytost, dospívající princezna s bílými tvářičkami, které se trochu červenaly, a s vlasy příliš utaženými do reprezentativního drdolu.

A nevím, co jsem řekl, ale zalekla se toho, otočila se a šla, snad někam do hlavních sálů, kde se mi ztratí v ruchu, nehledě na to, co tu její host počne, snad prostě pryč, nazdařbůh. A byla to ta chvíle, kdy jsem se ji rozhodl doběhnout, kdy si můžete být jisti, že se teď buď všechno semele až příliš rychle, nebo příběh na místě skončí, a z obojího jsem měl strach.

Jenže když jsem za ní vyběhl, již za sebou zavírala první z dvojitých dvířek vstupu do svých komnat. Oběhl jsem je, ani nevím kudy, snad tam byl ještě další vchod, a místo abych objetím zastavil ji, objal jsem druhá dvířka toho dvojdveří, skrze které na mě koukala celou tou směsicí pocitů. Ano, znali jsme se delší dobu, ale na tuhle blízkost nevěděla, jestli mi může věřit a sobě rozuměla ještě méně.

V tu chvíli zachraptělo dřevo, něco zaskřípalo, a já jsem visel na oněch špaletových dveřích, řítících se nahoru, nesoucích tu krásnou dívku s vykulenýma očima, která něco odříkávala, a během vteřiny mi došlo, oč tu jde, a tak jsem zbrzdil sebezáchovný reflex a chytil se pevněji. Byl jsem informován o místním folklóru, zvycích, ale i pohádkách, jedna z nich, veršovaná, o svištícím výtahu do věží, líčila princeznám, kdy přijde ten správný čas.

Nikdy mě nenapadlo, že se krom veršů jedná i o dílo místních vynálezců a konstruktérů a neznal jsem ji rozhodně tolik, jako ta nádherná dívka, pro kterou jsem podle všeho měl já, starý lišák, být vyvolen. Odříkávala ji po paměti.

***

Komnata nahoře nebyla okázalá, spíše příjemně zabydlená, se zvláštními barevnými prvky. Princezna se zbožným výrazem chvilku ještě recitovala a pak se zastavila: „Loutky, loutky!“ Něco jsem chtěl říci, ale přerušila mě: „Někde tu musí být loutky!“. Ve svém uhranutí měla tak roztomile naivní hlas, že snad jen hluchý by se nedokázal zamilovat.

„Tady jsou,“ našel jsem je zavěšené na dveřích skříně v další, sousedící komnatě. Byly tři, každá měla půl metru, a představovaly Lásku, Smrt a Lež.


„Lež, ta jenom zlá je,“


citovala princezna, když ji brala do rukou. Smrt ne, došlo mi. A teď mi dochází, že Láska byla ta, co je jen dobrá. Možná bylo třeba s nimi sehrát divadlo, to už se nikdy nedovím. Láska byla do červena, Smrt šedivá, Lež namodralá. Světýlka v pokoji tomu odpovídala. Zobrazovala různé citáty, které se někdy i proměnily třeba v nápis "LIE". Bylo tam i světýlko, které ukazovalo červené "LOVE", ale když jste popošli o kousek stranou, zmodralo a ukázalo "LIE". Všechna byla vyskládaná v nějaké knihovničce, jakou byste čekali u dědy v pracovně. Úplně nahoře bylo otočné světýlko, které ukazovalo názvy písniček o Lásce, Lži a o Smrti. Co to bylo za písně, už si nepamatuji, ale řekněme, že třeba Beatles nebo Iggy Pop.


„To je jukebox!“


došlo mi. Tohle království musím všem princům doporučit.

3.8.2020
Generace XHZ-R

(podle snu)

Starší neatraktivní policista a starší neatraktivní policistka sedí u stolku na balkóně našeho bytu. Na kulatém skleněném stolku jsou sklenice vody, za tím vším panorama z mrakodrapů.
„Za to všechno Vám může hrozit až 14 let vězení.“
„Ale to je absurdní!“

„Co se děje, miláčku?“ vloží se Buri
„Ale nic, prosím Tě, nesmysly.“
Nic na mě nemají. Snad jenom to, že jsem divnej.

„To mi chcete říct, že jsem se snažil poškodit řetězec Tesco tím, jak jsem procházel tam a zpátky posuvnými dveřmi? Jak asi? Jako že jim zvyšuju účet za elektřinu?“

„Ukaž mu to video“, otočí se policista na policistku, ta zvedne svůj chytrej. Na jeho displeji je dětské vajíčko. Něco jako Kinder Surprise, ale v jiných barvách. Nikdy jsem ho neviděl. Za ním žlutozelené naklíčované pozadí, nějaký productbox, celý to vypadá jako reklama.

„Co to má bejt?“ trochu přeženu reakci. Jsem na koni.
Kamera se pootočí. Z ohořelé díry, která zeje z boku vejce, vychází černá kočka a opouští obraz. To je vše.
A mnou projede mrazení.

„A to je jako co?“ opakuji, ale bojím se, že v mém hlase už poznají, že jsou na správné adrese. Nebo to jenom zkoušejí? To, co chtěl můj mozek vytěsnit, se teď skví před očima tak, že by to přečetla nejlacinější čtečka myšlenek: XHZ-R. Za chvíli to vydechnu nahlas a odvezou mě v obrněném vozidle.

Začalo to nevinně, příliš malými černými kočkami, pak příliš velkými černými kočkami, pak neviditelnými (černými?) kočkami, které jsem vodil do obchodních domů, kde mě zachytily kamery...
Jako poslední přišly kočky, které plní přání.

Teď se ulice New Yorku hroutí do sebe jako řeky a Američané se pokouší zachránit na lodích do Evropy...

3.3.2020
Pokec

Ego:

Pane Bože, díky, že jsi mi dal prožít třicet let tady na Zemi.

Pán Bůh:

Kdo si myslíš, že jsi? Nějakej můj obchodní partner? Někdo, komu jde dát třicet let, a dělej si s nima, co chceš?

Ego:

Pane, dal jsi mi všechno, za co jsem se kdy považoval.

Pán Bůh:

A komu jako?

19.2.2020  (upr. 20.4.2020)
Toto se také opravdu stalo

Měl jsem na zahradě na kopci žebřinu a lezl jsem na ni s balónkem, na konci se pak dalo letět jen na balónku a nohama se přidržovat žebřiny.

 

Byl jsem dítě a byl přijatej jako pracovník centrálního řízení strategický počítačový hry, která tvořila svět.

 

Zajímali jsme se v dětství o slony a o lidi, kteří strčili hlavu do zadku slona. Jeden blázen vyhrál Velký závod Anglie s autem, na jehož kapotě seděl slon. Jestli měl hlavu v jeho zadku, nevím, ale viděl jsem záznam, jak všechny předjíždí, byl to frajer. Vyprávěl jsem to potom dítěti svých přátel ve vlaku. Holčičce bylo asi jedenáct a byla to dcera básnířky Andie Bech. Řekla, že podobný věci dělá básník Rogo, ale že někdo musí taky vydělávat peníze a starat se o rodinu.

 

V centrále řízení počítačový hry jsem si přepnul mód na joypadu a najednou jsem byl uvnitř virtuální reality světa, někde v kopcích, a nevěděl, jak ho přepnout zpátky. Zjistil jsem, že můžu osazovat kopce kolem sebe vzrostlejma bedlama, ale to mě bavilo jen chvíli. Začal jsem se ptát, kudy se dostanu zpět do centrály a černovlasá žena se mě vyptávala, jak centrála vypadá. Byla to věž. Došli jsme tam, ale pořád jen umělou houpavou realitou a ona za sebou nezamkla. Sloužila totiž nepříteli a já jí prozradil náš úkryt. Přijdou posily a zničí ho.

 

Vylezl jsem s balónkem na žebřinu a pustil se nohama. Za mnou vylezla panda veliká, bylo zábavný se na ní seshora dívat, jak na ní stojí jen na zadních. Taky rozhled byl parádní, ale letěl jsem stále výš a tušil, že balónek někdy někde praskne.



⇡nahoru⇡