něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 02. 10. 2017 na slet č.40 v 19h do klubu Paliárka.            

O tom, že naivita není vždycky utopie (úvaha, fanky) • Jsme idealisti (úvaha, fanky) • Imagine (úvaha, fanky) • Držitel (úvaha, fanky) • On culture and corruption (úvaha, fanky) • Ty vztahy. (úvaha, fanky) • O reklamě, která se prozradila (úvaha, fanky) • Pár tezí poslaných po vodě (úvaha, fanky) • Jak to je? (úvaha, fanky) • Nevěřit ve smysl (úvaha, fanky) • Imagine II (úvaha, fanky) • Malá rozprava o energii (úvaha, fanky) • Najít větu (úvaha, fanky) • Několik základů konkrétního občanství (úvaha, fanky) • Adaptace (úvaha, fanky) • Slovíčkaření I. (úvaha, fanky)

Fanky je kapitán Vepřových komet a filosof, zabývající se změnitelností lidské přirozenosti ve světle hodnoty.
[javascript protected email address]
21.8.2015
Slovíčkaření I.

 Je dobrovolnictví práce? Přinejmenším může vykazovat hodně známek toho, že je. Především může být pracné, tj. provázené námahou a překonáváním. Námaha to může být i veskrze fyzická a mnohdy je možné se u něj dřít i sedřít. Jednak zabírá čas, čas, který mnohdy nemáme proto, že „máme práci“. Dobrovolnictví se také musí zodpovídat, morálně i právně. Policii, která po Vás při výkonu žádá průkaz, nemůže zajímat, pro čí blaho jednáte. Dobrovolnictví může vyžadovat investici síly, koncentrace a mnohdy i investici do prostředků činnosti.

 Uvážíte teď takové dobrovolnictví, které všechny tyto rysy splňuje, a přesto jej nemůžete označit za práci? Co tu chybí? Snad povinnost. Jenže, přijde-li dobrovolník na čtyři hodiny, může beze všeho odejít po první? Zapíše-li se, nemá docházet pravidelně?  Ale přece, jako by „dobrovolně“ bylo opakem „povinně“. Tím opakem je ve skutečnosti „nuceně“. Tak je ale dnes povinnost vnímána, totiž jako něco, k čemu se nutíme.

 Vezme-li tedy na sebe někdo dobrovolně povinnost k něčemu, co je zodpovědné, pracné, vyžaduje osobní vklad a zabírá čas, jedná se o práci? Nyní přicházejí ke slovu peníze. Totiž chléb. Divím se, vždyť "práce" není příbuzná ani s jedním z těchto slov. Práce je snad příbuzná s praxí, tj. jednáním. A nyní jako by mělo být postaveno do kontrastu „dobrovolné“ a „za peníze“. Tedy „za peníze“ je nedobrovolné, nucené, vlečené. Ale právě to je opakem jednání – jsme-li vlečeni, nejednáme.

 Nyní uvažme, že někdo zcela dobrovolně vykonává nějakou činnost, ne náhodnou, ale činnost odpovědnou druhým, a že za ni shodou okolností dostane od naskytnuvšího se chlebodárce peníze či chléb. Aha, tak to už je práce, řeknete. Nebo ne?

3.11.2014
Adaptace

Z hlediska účastníka jsou dva způsoby adaptace:
adaptovat sebe na prostředí
a
adaptovat prostředí na sebe.

Druhý způsob má nevýhodu v tom,
že můžete o adaptované prostředí přijít.

Neexistuje prostředí,
které byste mohli adaptovat tak,
aby tuto hrozbu vyloučilo.

Nevýhoda prvního způsobu je,
že můžete přijít o prostředí, na něž jste se adaptovali.

Je potom otázka,
bude-li Vaše nové prostředí
odpovídat Vaší původní adaptaci.

Kdyby se podařilo najít takovou adaptaci,
jíž bude odpovídat každé nové prostředí,
byla by tato hrozba vyloučena.

27.6.2014  (upr. 7.7.2014)
Několik základů konkrétního občanství

Když přijde řeč na morálku tady v Praze, oblíbený příklad je pouštění starých paní sednout v tramvaji.
Morálka se ukáže, když jedete zrovna tramvají z práce na nákup a nastoupí stará paní.
Našli jste vy sami zádrhel v předchozí větě? Zádrhel ve slově práce a nákup? Jaká práce? Jaký nákup?
A systém? Utváří se tak, že jednou cestou na nákup zajdete k volbám?
A dobročinnost? Spočívá v tom, že část peněz vydělaných v práci dáte charitě?

Dovolte mi představit pár pojmů. První budete znát snad dobře a ani jeho význam není zatím snad příliš zpotvořen: BOJKOT. Z toho lze velmi dobře vyjít, potom se pokusíme přejít k pozitivní činnosti. Bojkot je jen negativní – jenom přestáváte spotřebovávat nějakou věc přesto že se Vám líbí, chutná Vám, hodí se Vám – účelem je nějaký dopad na toho, kdo Vám věc dává.
Proč je to tak důležité: překročili jste vztah k věci (touha) a dostali jste se ke komunikaci s člověkem.

Pozitivním protějškem bojkotu je PODPOŘENÍ. Opět se vztahujete k člověku skrze věc. Narozdíl od nákupu, kde jenom koukáte, jestli věci stojí tolik, kolik „by měly stát“, je teď zásadní, od koho si je kupujete a koho (a v čem) chcete podpořit.

Další pojem, POSLÁNÍ je původním významem slova „povolání“. Člověk skutečně pracuje, nelení. Neznamená to vůbec, že vydělává peníze. Neznamená to taky, že ho nikdo nemůže podpořit.
Slovo práce má dnes dva významy, které spolu souvisí sotva tolik, co kohout na vodu s kohoutem od slepice: základní význam, který používáme ve větě: „dá to práci“ a odvozený, který slyšíme třeba ve větě: „mám novou práci“. Přestože odvozenina nabyla navrch, tvrdí se, že je špatně, když někdo nepracuje. A myslí se tím: když netráví čas činností zaměřenou na peníze jako cíl. Takovou kritiku nemůže nikdo doopravdy povolaný brát vážně.

Negativním protějškem poslání či povolání je ODMÍTNUTÍ. Kdo „pracuje“ s hlavním ohledem na odměnu, těžko se pozastaví nad tím, co činí. Pokud je k „práci“ navíc upsán, visí nad ním hrozba, že „přijde o práci“. Přesto tu je možnost odmítnutí, která se pak označuje jako whistleblowing. Kdo upsán není, toho odvaha odmítat není tak ohrožená.

Bojkot a podpora jsou poptávkou po činnosti druhých a poptávka (prý nějak) souvisí s nabídkou. Nemusíme být hned kantiáni a představovat si svět, kde všichni jednají jako my. Spotřebitel je palivem systému. I ty nejtotalitnější režimy mají svou propagandu – potřebují své konzumenty.

Poslání a odmítnutí jsou tím, co můžeme nabídnout my, naší činností. Bojkot a podpora mají vliv nepřímo, spočívá v nich tzv. etické spotřebitelství (viz časopis Ethical Consumer), poslání a odmítnutí bezprostředně. Je to naše práce, to jest naše praxe, to jest naše etika, to jest naše dobročinnost.

Všechno to jsou tvořivé síly, které dávají směr tomu, čemu se říká systém. Navíc tyhle síly působí jako VZOR, čímž se záhadným způsobem násobí.

Kolikrát se násobí, to ať spočítají vědci. Nám za jedinou motivaci má platit láskyplná naděje.

 

25.5.2014
Najít větu

Najít nemoc doby
je prací filosofa
když čte.

Větří blízkost nemoci, když otevírá knihy
na nichž si doba ustlala
a třeba jednou
najde nejen knihu
ale i přesnou větu.

Nebude to jen lež.
Bude to lež, které všichni věří
ale nejen lež, které všichni věří:
bude to lež, které nejde věřit
kontradikce, nesmysl na první pohled.
Autor ji napsal se zavřenýma očima
a čtenáři přeskočili
jako by to byla tautologie.

A doba je slepá.
Doba není bytost.
Doba umí jen bloudit.
Pokrok patří bytosti, ne době.
Práce filosofa, když píše
je vyvést dobu zpět na cestu
z níž je slepých uliček bezpočet
a po níž dojde jen bytost.
Jen bytost má oči k vidění.

Filosof nemusí říct více, než „Hle!“
vystavit nesmysl
zopakovat ho.
Tak léčí bez dalších účinků
Ale to je přeci práce básníka.

2.4.2014  (upr. 28.11.2015)
Malá rozprava o energii

Osvícenské dogma, které kritizuji, říká, že dobro se dělá podle obecných zásad mravnosti, bez ohledu na to, jestli nám v naší obětavosti bere energii, nebo nám dělá radost. Proti tomu třeba starého Aristotela ani nenapadlo, že by dobře jednat a dobře se mít bylo něco oddělitelného. Bylo to prostě "dělat dobře". To dnes zní zábavně, ale především si můžeme všimnout, že nás pořád napadá: sobě, nebo druhému? Ale není tohle jen blbá otázka? Nepravdivé rozlišení?

Říkám, že stav věcí je sub specie aeternitatis nehodnotitelný. Je to prach, hvězdný prach, nádherný a prašivý vesmír. Hodnota vzniká až při rozvrhování našich možností, to je ale stále. Je v tom, co je na nás.

Proč to říkám: Ono by se mohlo zdát, že můžeme udělat něco, co je samo o sobě dobré, ale pro nás je to špatné.

Bum. Ono není nic samo o sobě dobré, krom veškerenstva jsoucna.

Ještě jednou to zkusíte ze stejné strany:

Když způsobím něco, díky čemuž bude spousta lidí mít peníze, bude to dobré možná ne samo o sobě, ale pro ně. Mít peníze je obecně docela dobré, ne?

Bim bam bum. Nic není obecně ani dobré ani špatné, protože obecně je všechno prach.

Ale teď neobecně! Zcela konkrétně milujme své bližní. V Lásce je radost. Co dáte člověku tím, že si uberete energii? Nějaký světský statek. Prach. Dejte mu místo toho Lásku. Dejte mu+sobě Lásku. Naše "individuality" vyrůstají z jednoho kořene, jsme jeden život. Dělejme dobře.

1.4.2014
Imagine II

„Stavíme beruščí domeček,“ řekla mně, kolemjdoucímu, holčička zpoza plotu mateřské školky. Tak jsem chtěl, abyste to věděli. Až někdy nebudete vědět, o co tady vlastně běží. Až znejistíte v otázkách metafyziky, etiky a politiky. Přijměme pokorně toto poselství a držme ho na paměti.

19.3.2014
Nevěřit ve smysl

Nevěřit ve smysl: to je vpravdě nesmysl.

17.3.2014
Jak to je?

že lidská podmíněnost může být překonána?

věříte v buddhovství?

věříte v nemožnost buddhovství?

a co Vás o tom přesvědčuje?

lenost?

16.2.2014
Pár tezí poslaných po vodě

Špatnost není odsouzeníhodnost, zavrženíhodnost.

 

Zavrženíhodnost vůbec neexistuje. Není nikoho, kdo by byl hoden být druhým zavržen. Každá bytost má mít naši naději. Existuje-li vůbec nějaké zavržení, je jím zoufalství v tomto bytí.

 

Etika neboli morálka neboli mravnost není vymezení prostoru libovůle vůči oblastem špatnosti. Dává životu směr. „Libovůle“ je neznat vlastní motivy.

 

„Z povinnosti“ není opakem „rád“. Naše povinování je náš ryzí motiv, naše čistá radost, Láska. Jinak to sotva může být mravní povinnost.

 

etika-davu.jpg

17.8.2013
O reklamě, která se prozradila

allyouneedislove_800

Kultura – tak říkáme něčemu, co nás vymaňuje z „války všech proti všem”, ze „zvířecí” dravosti, všeobjímajícího strachu, jestli se na mě dostane, z tohoto sobectví, s nímž se rodíme. Pozorujeme-li někde tuhle válku, nenacházíme tam kulturu. Kulturu naopak potkáváme tam, kde spatřujeme symboly. Symboly znamenají komunikaci. Symboly odkazují. Odkazují na něco, co spolu sdílíme, tj. společně nám o to jde, považujeme to společně za hodnotné. Jakýkoliv výraz kultury je odkaz na sdílené hodnoty.

Tenhle odkaz je ale vždycky věc, válející se ve světě. Zatímco hodnotu či smysl nejde jen tak vzít a ohnout, kovový kříž ano. Podobně i význam nějakého slova. Odkaz se kazí tím, že se vytrhne ze svého kulturního kontextu a stává se opět pouze prostředkem šelmy. Této korozi kultury se říká korupce.

Odkazování je samozřejmě zásadní v náboženství. Už to, že jde o to-a-to náboženství, znamená, že příslušná církev nebo společenství archivuje ten-a-ten odkaz, chrání ho proti korozi, korupci, v křesťanské terminologii svatokrádeži. Svaté, odkazující předměty nejsou na prodej.

Korupce je, když se snažíme se přetavit symbol v platidlo. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce či kulturní prostituce (slovo prostituce snad prý původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně do výlohy). Ale také v uplácení vždycky jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod – proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.

Korupce, to je zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování. Je to kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto. Je to díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic. Je to učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu. Bordel nesoucí jméno Leonarda Da Vinciho.

 

Tam, kde je kultura, používají lidé řeč ke sdělení. Kde je korupce, zneužívají lidé symboly k manipulaci. To, co používá formu věty, není už řeč, jen kupříkladu kňučení. Tam, kde se manipulace obléká do šatů nejdůvěrnějšího přítele, je také nejvíc zřejmá: Když Vám někdo účtuje úroky se slovy: „Nemusíte se o nic starat”, když Vám nabízí „peníze do Vašich peněženek”, nebo když si přečtete, že nějaký produkt doporučuje sám Pán Bůh. Snaha manipulovat se tu odhaluje jako sobectví (neláska), nesdílení, nedůvěra, ztráta společného základu komunikace, odcizení bytostí, samota.

Na pomezí sdělení a zneužití symbolu se pohybuje reklama. Ta zdravá, a snad můžeme říct kulturní reklama, nemá jiný záměr, než uvést něco (co věříme, že je pravda) v obecnou známost, například že František umí opravovat kola. Lze-li něčemu s takovým dobrým záměrem říkat reklama, nevím. Etymologicky to vypadá, že re-klama je opakované-vyvolávání, jaké slýcháme v orientálních zemích: Čajčajčajčajčaj! Tam jde o to, aby volání zaslechli všichni procházející. Když v rádiu slyšíme opakovat značku, záměrem je, aby se nám vryla do paměti; to už se posouváme k manipulaci.

Lidská společnost s korodující kulturou produkuje reklamy, které ohýbají symboly. Jejich záměr je pak sobecký. Může jít vyloženě o lež, anebo je to lež až v důsledku a prozatím je manipulace významem slov a zastiňování něčeho.

Kupříkladu se korumpuje instituce daru, když se namísto „v ceně" říká „jako dárek”. To je dovršeno re-clamou – opakovaným-vyvoláváním – pleonasmem v sousloví "dárek zdarma", což znamená dárek darem – tady jakoby plus a plus měl dát mínus: dozví-li se člověk dnešní korumpované civilizace, že něco „dostanete darem, a to tak, že darem”, už vytuší, že tu o žádný dar neběží (oproti tomu důchodce, vychovaný v době neponičených symbolů, nic vytušit nemusí). O co tu ale běží, když ne o dar? O něco, co nám nechtějí prozradit.

Výsledkem je absurdní reklama, ve které se „sděluje” něco naprosto zřejmě nepravdivého, a zeptáme-li se, co jsme se opravdu dozvěděli, zjistíme, že jen to, že je tu něco, o čem prodejce nechce, abychom se dozvěděli. Přitom i toto tajemství je pravděpodobně dost průhledné: že mu vůbec nejde o Vás, jen o sebe. Takže ve výsledku my odolní už vidíme na reklamních panelech jen hlavy krvelačných šelem a kňučících psů, říkající: „já chci tvoje peníze”. Lačnost.

Příkladem může být reklama, kde je odříkavý život mnichů shazován za cílem výdělku banky, která jim, údajně z toho nadšeným, nabídne spoření na přepychový důchod. Nebo jiná, kde telefonní operátor obcuje s ideály hnutí hippies.

 

Když je to takhle zřejmé, uvědomíme se, že brojit za dohled nad archivonváním symbolů, za represi, která zajistí jejich ochranu, by nemělo smysl. Tím by se naopak odpoutala pozornost od hodnoty, na níž tyto symboly odkazují. Jediné, co lze proti korupci dělat, je kultivovat. Odkazovat na hodnotu novým i starým způsobem, protože pokud ta potom má místo v našem vědomí, nic svatého nám nakonec nemůže být ukradeno a každý pokus námi manipulovat bude směšný. S úctou k odkazovanému přijde postupně i pochopení pro mnohé odkazy. Tak se kulturně kultivujeme – a zanecháváme korupce.

Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní – kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce uzdravovala, je třeba probouzet v sobě láskyplnou starost o kulturu.

 

5.8.2013
Ty vztahy.

Aby mě nikdo nemohl nařknout, že neoprávněně přičítám mnohým lidem nějaké názory, pro jistotu jsem (ve vlaku, což tomu, pravda, dodává nezvyklou děsivost) vyslechl následující telefonát:

„...tak já Ti to teda vysvětlím. Když jsme spolu začínali, když jsme začínali VZTAH, nějak jsme se dohodli. Dohodli jsme se, že když se někdo z nás vyspí s někým jiným, že je konec. Tak doufám, že sis to užila. Jo? Tak čau.“

Tomuto se velmi výstižně říká vztah. Vztah je vymezení rolí. Láska je něco poněkud odlišného, ne-li protikladného. V Lásce přeci nerozdělujeme prostor na množiny já a ty – na množiny bez průniku. V Lásce není: „To je tvůj problém.“ Není v ní: „Když ty takhle, tak já takhle.“ Je v ní to, čemu starý Platón říkal účast. Nebo čemu se říká soucit. To, že bytosti jsou v podstatě jedna bytost, a navzájem v sobě tuhle jednu bytost poznávají.
A je jasné, že něco takového není vztah mezi bytostí A a bytostí B z množiny ne-A; že to není něco takového, jako vzdálenost a úhel mezi dvěma předměty (tomu se říká, že jeden je vůči druhému umístěný relativně, to je vztaženě).
„Oboustranně výhodné dohody“ se konají tam, kde je málo Lásky. Protože, tak jako na kazetě, strana A není strana B. A co Vy? Žijete v Lásce, nebo ve vztahu?

4.5.2013
On culture and corruption

Vezměme si čtyři příklady něčeho podbného:


Kapela, co po první kvalitní desce začne hrát líbivé bláto
Díl Simpsonů na objednávku hvězdičky popmusic
Učebnice na gastroškolách s reklamami od Vitany v textu
Zastupitel, který pro sebe či známého prosadí zhodnocení pozemků, přičemž zabije smysl územního plánování

 

Porouchaná kultura

 

Korupce, jak ještě zaznívá v angličtině, je narušení, porouchání. U všech příkladů se něco porouchalo. U všech to, co se porouchalo, a co zaniká, je kultura. A u všech to, co vzniká, je prodejnost. Podplácení úředníků je jen jedna forma korupce kultury či kulturní prostituce (slovo prostituce prý možná původně znamenalo: vystavit na prodej, takže vlastně vystavit lákadlo do výlohy). Ale vždycky v něm jde o kulturu. Jinak by to byl prostě jen obchod proto ti, kdo neuznávají kulturu, nechápou rozdíl mezi korupcí a obchodem.


Represe a důvěra

 

Ten, kdo je uplácen, vždycky předtím dostal něčí důvěru (aby ji vzápětí zklamal). Všechny instituce jsou mixem represe (revizor) a důvěry (vstupné dobrovolné) v nějakém poměru. Totální vzájemná represe by znamenala přestřelku (střelbu a útěk), totální vzájemná důvěra by znamenala bezprostřední porozumění si. Instituce v obou případech ztrácí smysl.

Ten, kdo je uplácen, dostal důvěru, že bude zastávat nějaké hodnoty. Důvěra je volnost, kterou dostal, to, že každý jeho krok není policajtován. Kde nejsou hodnoty, jen zájmy, tam není důvěra, ale represe. Ale hodnota vlastně je zájem ale společný. A čím je společnější, tím je hodnotnější.

 

Zpátky ke kultuře

 

Inu, a hodnoty jsou to, co tvoří kulturu. Nebo se taky dá říct, že (jediná pravá) hodnota je to, o co tu (takže: všem) jde a kultura že je to, co nás v tomhle směru kultivuje.

Česko už zažilo dost zřetelnou korupci kultury (korupce, jak jsem vysvětloval, je vždy korupce kultury) díla umělců, kteří se v době totality uchýlili k psaní na režimní zakázku. Na těchto dílech je vidět jedno: čím více propagandy, tím méně kultury. Umění, které se nevzdá reklamního záměru prodat, nebude nikdy dost uměním. Pokud ještě bude uměním, bude vždycky kompromisem mezi pěstováním hodnot a jejich zamlčováním či rozkládáním. Malba neumětela na pivním tácku má větší šanci být čistším výrazem kultury, než sebelepší reklama.

 

Pojďme to tedy nějak uzavřít. Klidně říkejme, jak je oblíbeno, že problémem naší společnosti je korupce. Ale vezměme v potaz, že je to širší problém, než mezi politikem a úředníkem. Že vyjma velkých mudrců jsme zkorumpovaní kdykoliv chceme někým manipulovat, kdykoliv s ním jednáme neupřímně. Aby se společnost z korupce probudila, je třeba přestat ji svádět na druhé; je třeba probudit v sobě láskyplnou starost o kulturu.

 

4.5.2013
Držitel

Majitel je ten, kdo má

majitel je držitel

kdo drží, nepouští

co se na něčem drží a nechce se pustit, lpí na tom.

lpí, jako když se lepí

Tak vzniká ztotožňování


Přilepte k sobě kus nábytku

Budete moci říct: zvětšil jsem se

Takže se zvětšilo Vaše já

budete těžší a nemotornější

Blíž zemi.



Slovy Gabriela Marcela:

V mít (...) se cítím před světem tak bolestně sebou; tisknu k sobě věc, která by mi mohla být uchvácena, zoufale se pokouším si ji přivtělit, vytvořit s ní jediný nerozborný komplex. Zoufale, marně...

Slovy Gautamy Buddhy:

Co je však nestálé, strastné a podrobené změně, je správné na to nahlížet: To je moje, to jsem já, toto je mé Já?

26.4.2013
Imagine

"Imagine no possessions

I wonder if you can

No need for greed or hunger

A brotherhood of man

Imagine all the people sharing all the world"

(John Lennon: Imagine)

 

Představ si, že informace není komodita. Že nemá smysl obchodovat se softwarem, filmem, vojenským tajemstvím. Tajemství jsou prozrazena, technika a umění se rozvíjí díky entusiasmu spolutvořících. Že člověk shání noviny, jen aby mohl sahat na hrubý papír a radovat se z otáčení listů. Že skončila doba vlády těch, kdo mají v rukou sdělovací prostředky. Ty totiž nejsou k ničemu - na jejich místo přichází bezprostřední sdílení. Myšlenky si jen tak polehávají ve vzduchu...

8.3.2013  (upr. 11.3.2013)
Jsme idealisti

bethechange500_500Seděli jsme jednou u hranatýho stolu - bylo to vlastně první redakční setkání. Já jsem mluvil o naivitě (i nesemletosti) a přišla řeč na to, "jestli jsme teda idealisti". Protože jestli to tak je, proč si to nepřiznat. "To je slovo, který má strašně moc významů", řekl jsem (postiženej studiem platónskýho, berkeleyovskýho a německýho idealismu, Bergsonovy distinkce idealismu a realismu apod.). A Kolemjdoucí pravil: Jestli Tě tam, kamaráde, nesemleli.

Zpětně uznávám; máš bod. Vezmeme-li to v tom nejvágnějším slova smyslu, můžu říkat místo naivity idealismus. Ale ale - najednou budu chtít říct, že jsme idealisti všichni. Poněvadž bez víry, co by se dala shrnout pod něco jako "good things work", se žije těžko. Je to palivo. Dojíždět, jet ze setrvačnosti se dá na lecčem, řekněme na nějaký posedlosti... Ale to je sžírání. Co se sžírá, to odumírá. Tady je potřeba pokrm. A vyčítám si, že to formuluju tak atheisticky jako "good thinks work". Ale když mluvím o dobrém, mluvím taky o dobru - a víra v dobro (která znamená, jak jsem psal, začít u sebe) už by mohla do atheismu (a řečí o konvenčnosti morálky) rýpnout.

Není to tak, že my jsme ti idealisti, kteří věří, že dobré věci fungují, vyplácí se, nebo že jsou dobrý, tedy jinými slovy, že nějaký dobro je. Bylo by to hloupý sobčit si něco, co je vlastní všem bytostem.

 

A pak, jestli bychom si prý neměli přiznat, že jsme krom idealistů taky underground. Nebo chceme být mainstream? Anebo, jak jsem se k tý otázce naposledy vyjádřil: "The mainstream underground"?

Slova jako under-ground nebo proti-proud přiznávají establishmentu nebo maistreamu moc, dokonce snad větší moc. Někdy je to nutný: když nás tahle moc dohání a přemáhá; někdy ne - když jsme schopni ho přijmout jen jako okolnost. Je rozdíl být shodou okolností v menšině a zakládat si na tom, že jsme menšina - a to je taky důvod, proč kupříkladu underground leckomu smrdí. Kategorický imperativ přece říká: tak, jak by měli všichni. Měli by snad všichni být menšina? Proč zrovna já bych měl být "jiný než ostatní", říká si "běžný člověk", a říká si to právem. Až se jednou stane, že všichni zmoudří, bude androš kontraproduktivní. Smysluplný kulturní hnutí nemůže stát na "vymezení proti", protože musí mít drajv. Motor. Palivo. Naivitu.

12.11.2012  (upr. 17.12.2012)
O tom, že naivita není vždycky utopie

be-the-change-you-want-to-see-in-the-world

Tento článek je prvním článkem besedy:

1) O tom, že naivita není vždycky utopie -fanky- 

2) O vnímání dobra -JD-

3) Poznámka o dobru -William- 


 Jestli rádi s přáteli filosfujete, resp. špekulujete, řekněte: všimli jste si toho, že když se řekne slovo "dobro", během jedné až pěti minut zazní slovo "Hitler"? Mně se to stává celkem často. Je v tom nějaký tajemný gramatický zákon? Vždyť se ta slova k sobě už na první pohled moc nehodí.


Zdá se mi, že mezi těmahle diskutéry převládá takováhle úvaha:

"Žádné Dobro není, je jen socio-kulturně daná morálka. Kdo si myslí, že existuje nějaké Absolutní Dobro, je jednak cvok, a zadruhé, nebezpečný cvok. Bude se snažit ostatním vnutit svou naučenou představu morálky, přivést společnost k ideálnímu stavu, který mu straší v hlavě, a půjde přitom přes mrtvoly. Jak to dopadá, je vidět u autoritářských režimů."

Takže nyní bych rád přátele uklidnil, že dobro není nebezpečné. Nechci jim brát, že je nebezpečná utopie. Mají v té myšlence ale mezeru: proč by z toho, že nějaké dobro je, mělo hned vyplývat, že je třeba ho zavádět? Proč by z toho, že tohle dobro platí pro každého, mělo vyplývat, že zrovna my bychom měli hlídat, aby ostatní byli dobří?

Věřit v dobro znamená něco mnohem jednoduššího - začít u sebe. A skončit kde? Ptejme se, až si poradíme se sebou! Ten krok nebo skok od etiky k politice, co se běžně dělá, mi připadá nějak ilegální. A hlavně vychytrale-přihlouplý. Chceme obejít svůj úkol? A věříme, že někde najdeme něco lepšího, aniž na to připravíme sami sebe?

Hodil jsem navrch našeho kanálu pro začátek starou fotku Lennonovy zdi. Dohledal jsem ji potom, co jsem ji překreslenou zahlédl u jednoho výtvarníka na Karlově mostě. Lennonovo nejprofláklejší dědictví: "You may say I'm a dreamer, but I'm not the only one". Snílek, to je další takové slovo jako blázni nebo naivita. Naivita může znamenat: nekompromisní víra v dobro.

Takhle naivní byl Sókratés, když odmítal rozlišovat dobře žít a dobře se mít.
Takhle naivní byl taky Gándhí, když řekl: "You must be the change you wish to see in the world."

P.S.: Vím, že jsem teď velmi narychlo otevřel dost témat. Především: a co je to to dobro, když ne účel světící prostředky? Ale taky: opravdu je společnost naladěná proti slovu dobro? Nezískává dobro poslední dobou naopak na popularitě? Anebo: a co tedy s tou politikou? Příště, příště. Polemiky (hlavně ty s otevřenou hlavou) přijmu s otevřenou náručí na fanky@blazni.cz.



⇡nahoru⇡